Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Janica a Ivica – mistři světa ze záhřebského asfaltu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2003


Janica a Ivica – mistři světa ze záhřebského asfaltu


Marijan Lipovac


Země, jejíž sportovci během dvou let získali čtyři medaile na zimních olympijských hrách, tři na mistrovstvích světa a dva velké a tři malé křišťálové glóby ve světovém poháru, je obyčejně považována za sportovní velmoc. Jestliže však hovoříme o zemi, v níž zimní sporty nemají velkou tradici, v níž existují pouze tři sjezdovky, a proto se tamní mistrovství odehrává v zahraničí, zemi, kde v zimě sníh někdy ani nenapadne, a pokud napadne, vždycky zaskočí silničáře, pak se může hovořit o zvláštním fenoménu, ba dokonce zázraku.

Tou zemí zázraků je Chorvatsko, jejíž lyžaři, sourozenci Janica a Ivica Kostelićovi, ovládli světovou lyžařskou scénu a letos se jim oběma podařilo stát se mistry světa ve slalomu. Svými úspěchy udivili svět a doma se stali novými národními hrdiny. Jejich cesta k úspěchu, plná těžkého tréninku a odříkání, se stala pro mnohé Chorvaty vzorem. Kromě sportovních medailí byli sourozenci Kostelićovi dekorováni také státními vyznamenáními, jejich tváře najdeme na poštovních známkách, zpívají se o nich písničky a samozřejmě se pravidelně umísťují na předních příčkách žebříčku nejpopulárnějších osobností. I přes své mládí - Janici je 21 a Ivicovi 23 let - se už zařadili mezi ostatní sportovní legendy země. Přesto jsou úspěchy Kostelićových zvláštní fenomén, neboť jich bylo dosaženo ve sportu, o němž si nikdo nemyslel, že by jeho mistři mohli pocházet z Chorvatska, a nestojí za nimi podpora žádných státních a sportovních struktur, nýbrž výlučně vlastní úsilí a snaha podporovaná jejich rodiči.

Janica a Ivica se narodili v Záhřebu a své první lyžařské kroky učinili na hřebenu Sljeme nad chorvatskou metropolí. V té době bylo Chorvatsko součástí Jugoslávie, v níž bylo vrcholové lyžování rezervováno pro Slovince. Teprve po osamostatnění země byly zajištěny teoretické podmínky pro vytvoření vlastní chorvatské lyžařské reprezentace, avšak tehdejší státní vedení v čele s Franjem Tuđmanem upřednostňovalo kolektivní sporty kopanou a košíkovou a z individuálních pouze tenis. Ante Kostelić, někdejší házenkářský trenér, si všiml talentu svých dětí a rozhodl se z nich udělat mistry světa i přes nepochopení sportovních činitelů. Rodina Kostelićových tak začala zimní prázdniny pravidelně trávit na sjezdovkách ve Švýcarsku a Rakousku, avšak nebydleli v hotelích, nýbrž spali ve stanech v hlubokém sněhu a tréninky začínali brzy ráno, než se areál zaplnil bohatými turisty. Kvůli metodám, které Ante Kostelić vůči svým dětem uplatňoval, ho mnozí jak tehdy, tak i dnes měli za šílence (například v létě je nutil, aby skákali z vysoké skály do moře, aby překonali strach), ale úspěchy v dětských soutěžích na sebe nenechaly dlouho čekat. Ivica v letech 1992, 1993 a 1994 zvítězil v obřím slalomu ve slovenské Vrátné a roku 1997 získal bronzovou medaili na juniorském mistrovství světa ve Schladmingu. Úspěchy se očekávaly i v následující sezóně, ale místo vítězství přišlo zranění a příští tři roky trávil Ivica především po nemocnicích. V té době začala první vavříny v juniorských soutěžích získávat jeho mladší sestra Janica. Zanedlouho celé Chorvatsko znalo mladou a prostou dívku s copy, ale jen málokdo čekal veliké úspěchy. Začal se rodit chorvatský lyžařský zázrak.

Ve svých šestnácti letech Janica nastoupila na zimní olympiádě v Naganu a v kombinaci získala osmé místo, což byl tehdy největší úspěch její země na zimní olympiádě. Téhož roku získala stříbro v kombinaci a bronz v superobřím slalomu na juniorském šampionátu. Během příští sezóny se svými výsledky stala Janica senzací světového poháru. V Park City skončila čtvrtá v obřím slalomu a třetí ve slalomu a své první vítězství ve slalomu si vychutnala 5. prosince 1999 v Serre Chevalier. Nejlepší byla i o několik dní později v Sestrieres, ale její vítěznou šňůru přetrhl těžký pád ve Sv. Mořici na počátku roku 2000, jímž pro ni sezóna skončila. Přestože média tvrdila, že to znamená konec její kariéry a že už těžko kdy dosáhne podobných výsledků, v příští sezóně se Janica vrátila ve své nejlepší dosavadní formě. Celkem získala sedm vítězství v závodech Světového poháru a v 19 letech se stala jeho vítězkou.


vpravo chorvatský premiér Račan a její otec Ante> Následující sezónu Janica zasvětila olympijským hrám v Salt Lake City, které úplně ovládla. Získala čtyři medaile - zlato v kombinaci, slalomu i obřím slalomu a stříbro v superobřím slalomu. Tato zimní olympiáda tak byla první, na které se hrála chorvatská hymna, a hned třikrát. Po návratu z Ameriky se Janici podařilo stát se mistryní ve slalomu ve Světovém poháru, ale celkové vítězství jí uniklo. Na mistrovství světa v roce 2003 však získává zlato ve slalomu a kombinaci a stává se také celkovou vítězkou Světového poháru.

Ivica byl kvůli zraněním a absenci na sjezdovkách dlouho ve stínu své mladší sestry, avšak neztrácel naději, že i jeho čas přijde. V Salt Lake City mu jen o vlas unikla medaile ve slalomu, ale roku 2002 se mu podařilo zvítězit ve slalomu ve Světovém poháru a získat malý křišťálový glóbus. Konečně v roce 2003 se stejně jako jeho sestra stal mistrem světa ve slalomu. Ve Světovém poháru ve slalomu skončil druhý a v celkovém pořadí sedmý.

Své nadšení z úspěchů sourozenců Kostelićových dalo Chorvatsko najevo při slavnostních uvítáních uspořádaných na hlavním záhřebském náměstí po jejich návratu ze Salt Lake City v únoru 2002 a ze světového šampionátu ve Sv. Mořici před dvěma měsíci. Nejšťastnější ale byl jejich otec Ante, kterému se tak splnil životní sen.

Ačkoliv jsou oba na sportovním poli stejně úspěšní, jako lidé jsou Janica a Ivica velmi rozdílní, což jim přidává na popularitě. Janicu mají lidé rádi proto, že je veselá a usměvavá dokonce i při lyžování a že zůstala stejnou i přes obrovskou slávu. Jedna z jejích typických odpovědí na otázku, co očekává od závodu, zní: "Ale co, prostě to sjedu a uvidíme" ("A niš, bum se spustila pa bumo vidli"). Vypadá to, že kromě lyžování nemá sněhová královna jiné životní ambice, a tak se mnozí ptají, co s ní bude, až ukončí kariéru.

Oproti tomu má Ivica na veřejnosti image největšího intelektuála mezi lyžaři. Kromě lyžování také kreslí komiksy a úspěšně se zabývá i hudbou. Nedávno se svojí skupinou nahrál CD s předělávkami starých rockových hitů a s kytarou vystoupil i na uvítáních, která jim Záhřebané připravili. Mezi další Ivicovy zájmy patří historie, a to zejména dějiny nacistického Německa. Právě tato jeho vášeň začátkem roku jemu i jeho rodině přinesla, podle jejich slov, zatím nejtěžší chvíle v životě.

Na začátku ledna po svém vítězství v Kranjské Goře totiž Ivica prohlásil, že vyhrál, protože byl na startu připraven jako německý voják 22. června 1941 (tedy v den nacistického útoku na SSSR). Tento výrok okamžitě uveřejnila světová média, a zejména rakouská, neboť právě v této tradiční lyžařské velmoci panuje vůči Kostelićovým silná nevraživost. Avšak skutečné útoky na Ivicu začaly poté, co záhřebský týdeník Nacional uveřejnil část interview, které Ivica poskytl roku 2002 a které tehdy nebylo zveřejněno, neboť se redaktoři domnívali, že se jedná o "pomíjivý exces". Kromě jiného byly zveřejněny Ivicovy názory na nacismus: "Narozdíl od Stalina, Hitler nezabíjel každý den své generály, dal popravit jenom ty, kteří se spikli, aby ho zabili. Já bych to udělal taky, kdybych byl nějaký diktátor. Dnes nejvíce ceněný systém liberální demokracie je ve skutečnosti podvod národa. Základní rozdíl mezi národním socialismem a komunismem je v tom, že v nacismu existovala možnost individuálního rozvoje."

Aby bylo ještě hůř, několik dní předtím Ante Kostelić v rozhovoru pro týdeník Globus nazval prezidenta Stjepana Mesiće kvůli jeho vzhledu dikobrazem a za jednoho ze svých kandidátů na nového prezidenta jmenoval i Nadana Vidoševiće, přičemž zdůraznil jeho árijské rysy.

Ante i Ivica byli obviněni ze sympatií vůči nacismu a jejich výroky analyzovalo celé Chorvatsko. Kromě toho, že Anteho obviňovali, že svého syna nadchnul pro nacistickou ideologii, jeho kritici viděli nacistické metody i v jeho tréninzích a nejradikálnější požadovali, aby jim bylo zakázáno nadále se věnovat lyžování. Padl názor, že by bylo vhodnější, kdyby Ivica použil přirovnání s chorvatskými bojovníky z války o nezávislost nebo s chorvatskými partytzány, kteří shodou okolností právě 22. 6. 1941 povstali proti fašismu a nacismu. Mnozí se také ptali, jaký vliv bude mít Ivicův výrok na mládež, pro níž se stal vzorem, ale sympatie vůči Kostelićovým nakonec převládly a většina veřejnosti za viníky prohlásila novináře, zejména Nacional, který Ivicovy výroky uveřejnil bez jeho souhlasu. Ivica přesto zveřejnil omluvu, v níž svá tvrzení nazval nepřiměřenými a vytrhnutými z kontextu. Mimo jiné napsal: "Nešikovnou metaforu jsem v Kranjské Goře řekl pod dojmem jednoho válečného filmu, který jsem nedávno viděl. Já osobně i celá má rodina opovrhujeme nacismem, moje srdce nebije ani nalevo, ani napravo, nýbrž pouze pro sport. Velice mě mrzí, že na mě nejvíce útočí v mé vlasti, kterou reprezentuji s takovou láskou." Také Ante se omluvil za svůj výrok o prezidentovi-dikobrazovi, zatímco Janica nechtěla celou záležitost nijak komentovat.

Aféra, kterou si prožili, neměla žádný vliv na jejich sportovní úspěchy na mistrovství světa a dnes se na ni vzpomíná pouze ve vtipech. Jeden z nich říká, že by si Ivica přál takovéto umístění v tabulce: první Kostelić, druhý Miller, třetí Reich...

Díky aféře s Ivicovými výroky Chorvatsko konečně pochopilo, že od vrcholových sportovců nelze očekávat, že budou stejně úspěšní i v ostatních záležitostech, a obzvláště v politice. V Chorvatsku totiž téměř neexistuje významnější sportovec, který by během posledních deseti let nevyjádřil své politické smýšlení, ve většině případů extrémně pravicové. Kostelićové byli většinou výjimkou. Jenže u nás je tradicí, že se velké osobnosti představují jako géniové na všech polích. Tak i Josip Broz Tito byl nejen geniální vojevůdce, ale také veliký mírotvůrce, skvěle hrál šachy, lovil zvěř, vařil, hrál na klavír a jako vyučený zámečník, svůj volný čas trávil i za soustruhem. Franjo Tuđman zase jako vystudovaný historik byl za své vlády jediným, kdo byl oprávněn vynášet relevantní soudy o chorvatských dějinách, a současně skvěle hrál tenis i karty, zatímco ve volných chvílích sestavoval fotbalovou reprezentaci či navrhoval armádní uniformy. Ivica Kostelić ukázal, že je vynikající lyžař a dobrý kytarista, ale co se dějin týče, má, mírně řečeno, problematické názory, což nemusí snižovat jeho velikost.

Janica a Ivica v současnosti odpočívají po náročné a velmi úspěšné sezóně a je reálné očekávat další úspěchy i v té příští. Kromě Kostelićových má ale Chorvatsko už i další želízka v ohni vrcholového lyžování - osmnáctiletou Niku Fleiss, která na mistrovství světa ve slalomu obsadila osmé místo, a šestnáctiletou Anu Jelušić, světovou juniorskou vicemistryni. Jak to vypadá, Chorvatsko si milovníci sportu budou do budoucna pamatovat nejen kvůli skvělým fotbalistům, basketbalistům, házenkářům, vodním pólistům a tenistům, ale také kvůli lyžařům. I přestože vyrostli na městském asfaltu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod