Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Baví mě diplomacie, která utváří svět
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2007


Baví mě diplomacie, která utváří svět


Rozhovor se Zdravkem Popovem – bulharským velvyslancem v ČR

Ivana Skálová


Doc. Zdravko Popov vystudoval filozofii a psychologii na sofijské Univerzitě sv. Klimenta Ochridského, kde dále působil jako asistent a následně docent filozofie. V roce 1990 se stal poradcem prezidenta pro zahraniční otázky. Dále působil jako předseda UNICEF v Bulharsku, viceprezident bulharského Atlantického klubu, ředitel Diplomatického institutu při Ministerstvu zahraničních věcí a jako bulharský zástupce v několika evropských institucích. Domluví se anglicky, rusky, řecky a italsky.

Bulharsko se 1. ledna stalo členem Evropské unie, jeho vstup však provázely pochybnosti o jeho dostatečné připravenosti. Mohlo podle vás být připraveno lépe? Pokud ano, jaké jsou hlavní příčiny pomalejšího vývoje?

Bulharsko své cíle, tedy vstup do euroatlantických struktur, jasně deklarovalo už v roce 1990. Byl to pro nás přirozený směr, neboť jsme jednou z evropských zemí a vždy jsme se cítili být součástí evropského celku. Náš problém bychom však mohli nazvat jako manažerský, to znamená jak řídit tyto procesy a jakou rychlostí. Původně jsme patřili k první vlně kandidátských zemí, ale právě pomalý průběh reforem, častá změna vlád, problematická privatizace a transformace společnosti, vedly k tomu, že jsme spolu s Rumunskem byli z té desítky vyřazeni a zpozdili jsme se o zhruba dva a půl roku. Nepovažujeme to ovšem za nic tragického také vzhledem k tomu, jak odpovědně naše vláda nyní přistupuje k dokončení reforem v oblastech označených ve zprávě Evropské komise za „slabá místa“.

Která to jsou?

Za prvé soudní systém. S jeho reformou bylo úspěšně započato už v roce 2006, ale vzhledem k poněkud zásadnějším změnám, její plná realizace ještě nějaký čas potrvá. Druhá kritická oblast, která je však se soudnictvím úzce spojená, je boj proti korupci a organizovanému zločinu, pro něž se období transformace do určité míry stalo živnou půdou. I v této oblasti jsme dosáhli značného pokroku, ale stále jsou věci, které je nutné dokončit. Třetí oblastí je zemědělství, kde ještě přetrvávají problémy především administrativního charakteru, spojené se zcelováním půdy, s vytvořením katastrálních plánů, zakládáním speciálních veterinárních agentur, orgánů kontrolujících kvalitu zemědělské produkce a se zajištěním administrativních kapacit k získávání prostředků z evropských fondů. Všechny tyto problémy řešíme a i těch dva a půl roku jsme k tomu plně využili. Poslední hodnotící zpráva tak byla výjimečně pozitivní, Bulharsko splňovalo všechna důležitá kritéria pro vstup a bylo přijato bez nějakých ochranných klauzulí, bez speciálních podmínek pro přijetí. Ovšem s tím, že Evropská komise bude nadále spolupracovat s bulharskými orgány na dokončení právě těchto reforem.

Je současná politická situace v Bulharsku příznivá pro provádění těchto reforem?

Bulharsko má nyní silnou koaliční vládu s téměř dvoutřetinovou většinou v parlamentě, což se vidí velmi zřídka. To je podle mě zásadní podmínkou pro to, aby rozhodnutí a zákony byly rychle přijaty a uvedeny do praxe. Koalice mezi levicí a středovými liberálními silami, která vznikla po volbách v roce 2005, se ukázala být úspěšným modelem pro náš vstup do EU. Myslím si, že čím demokratičtější země a občanská společnost, tím je těžší pro jakoukoliv stranu, aby vládla sama. Občané se s politikou velmi zřetelně identifikují a rozmanitá společnost musí vést i k rozmanitému politickému systému. Proto je velmi těžké pro jednu stranu vyhrát volby a vládnout samostatně. Jak vidíme i v jiných zemích, v Německu, Rakousku a dalších, koaliční vlády se stávají jakýmsi evropským modelem. Takže i současný politický model v Bulharsku je svým charakterem značně evropský. A tento model funguje – společnosti jsou stabilní a perspektivní. Možná si jen musíme zvyknout, že různorodost občanských zájmů vyžaduje koaliční model vlády.

Bulharsko přednedávnem uzákonilo odtajňování svazků Státní bezpečnosti. V jakém stadiu je proces vyrovnávání se s komunistickou minulostí a jak je vnímán politiky a veřejností?

První dva tři roky po převratu vládla silná společenská potřeba tento problém řešit rychle a jasně, snaha objektivně zhodnotit a vypořádat se s komunistickou minulostí. Tento příhodný moment jsme ale bohužel propásli. Pak během procesu transformace sami občané ztratili zájem a motivaci tuto otázku řešit. Přesto se v posledních několika letech tento problém znovu otevřel a je zřejmé, že budoucnost Bulharska závisí také na tom, zda se občané i politici dokáží zbavit minulosti řekněme čestným způsobem. Čestný způsob je podle mého právě odtajňování archivů Státní bezpečnosti. Současná vláda tak navázala na vlády předchozí a tento proces upravila zákonnou normou, na jejímž základě vzniká speciální komise pověřená vyšetřováním a odkrýváním komunistické minulosti právě na základě odtajňování zmíněných svazků.

Má bulharská společnost dnes ještě zájem tento problém řešit?

Pokud to porovnám s roky 1990, 1991 a dokonce i s rokem 1992, je dnes zájem rozhodně menší. Dnešní mladou generaci tato otázka už příliš nevzrušuje, tím spíš, že i v tom přelomovém období na konci 80. let tito lidé byli většinou ještě dětmi. Zajímá je to spíše ze zvědavosti, důležitější je pro ně budoucnost, jejich životní a pracovní perspektivy. Jiné je to u starší a střední generace, která byla součástí minulého systému. Pro ně je jeho zkoumání a odkrývání svým způsobem možností, jak poznat i svůj vlastní život. Je to stále aktuální problém i v zemích střední Evropy – v Polsku, v Maďarsku i v Česku. I v tomto se ubíráme stejným směrem a podle mého úspěšně, takže snad v brzké době budeme moct říct této naší minulosti good bye!

Bulharsko se nachází na jakési pomyslné hranici mezi Evropou a Asií. Co evropského a co asijského se podle vás projevuje v bulharské mentalitě?

Byli jsme vždy v jistém smyslu kulturní křižovatkou, a to v podstatě už od počátku existence našeho státu, od 7. století. V našem prostoru se koncentrovaly různé národy, etnika a dokonce různá náboženství. Být hranicí, křižovatkou je svým způsobem národním údělem. Nemůžeme tedy asi mluvit o nějaké čisté národnosti, čisté mentalitě. Navíc i dnešní globalizovaný svět ukazuje, že jakýsi mix, koexistence národů a národností je něco, co velmi vyhovuje lidské přirozenosti. Náboženská nebo etnická čistota, to zní dost hrozivě, obzvlášť pokud se zideologizují. Proto je pro nás tato naše zvláštnost něco naprosto přirozeného. Pokud tedy nehovoříme třeba o institucích a zákonech, ale o mentalitě, je těžké říct, co přesně znamená mentalita evropská a co čistě orientální. I země, které jsou na první pohled čistě evropské, i z historického hlediska, jsou zasaženy mnoha jinými vlivy, např. Španělsko, Francie, nemluvě třeba o Holandsku. Bulharsko podle mého tímto spíše získalo, umožnilo nám to vyvinout si jakýsi cit pro toleranci. „Jiné“ je pro nás něco přirozeného a normálního. V delší perspektivě je to určitě model, který zvolí i další země a národy Evropy.

To je tedy jedna z věcí, kterou může být Bulharsko „Evropě“ přínosné. Co dalšího může nabídnout a co si naopak může vzít?

Já bych řekl, že zatím pouze bereme... Zákony, pravidla, politické a ekonomické modely, které jsou charakteristické pro Evropskou unii. Tak jsme to také chtěli a činíme tak dobrovolně a zdá se mi, že většinou i úspěšně. Díky tomu můžeme také konečně ukázat svůj potenciál. Potřebovali jsme tato pravidla hry, abychom ukázali, že jsme dobrými hráči, a to ve všech sférách. A co můžeme nabídnout? Především jakousi novou kulturu. Zaprvé díky cyrilici, která je v současné unii unikátní a spojuje ji tak s jinými národy mimo unii. Bulharština je v ní zároveň pátým slovanským jazykem a vzhledem k tomu, že jazyk je domovem kultury každého národa, jeho prostřednictvím vstoupila do unie celá naše kultura. A ta je velmi stará a má co ukázat, od období thrácké civilizace, přes protobulharskou až po tu slovanskou. Přirozeným organickým prvkem bulharské kulturní historie je také naše pravoslaví. Společně s Řeckem a Rumunskem jsme v unii tři pravoslavné státy, které mohou obohatit společnou evropskou kulturu a křesťanskou kulturu obecně. Přínosem můžeme být v oblasti umění a literatury, chlubit se můžeme velkými úspěchy v operním pěvectví a ve folklorní hudbě, která je zachována ve své autentické podobě už po staletí. Co se ekonomiky týká, jsme jedním z největších producentů růžového oleje, bez kterého se dnešní kosmetický průmysl neobejde. Všechny známé světové parfémy se vyrábějí na jeho základě. A jsou tu další zemědělské produkty, o které má Evropská unie velký zájem.

Třeba kiselo mljako?

Ano. Kiseloto mljako je unikátní bulharský produkt, protože bakterie, která umožňuje jeho vznik, žije – asi naštěstí – pouze u nás.

Jak si Bulharsko vede ve svém „boji o rakiji“?

Myslím, že velmi dobře. Ve většině případů jsme úspěšně vyjednávali a Brusel už nyní přijal několik názvů bulharských rakijí, stejně jako názvy našich vín. Postupovali jsme také společně se svými českými partnery, kteří v nedávné době koupili naši trojanskou a tetevenskou rakiji, značky s dlouhou tradicí, které prezentují Bulharsko na světovém trhu. Pochopitelně není možné, aby každá vesnice, každé město uhájilo svoji značku, ale všechny tradiční, na trhu známé značky se nám uhájit podařilo a můžeme s nimi obchodovat. Ještě bych zmínil turismus – letní, zimní, lázeňský, kulturní. To všechno jsou věci, které rozhodně stojí za objevení. Navíc máme velmi sympatickou mladou generaci, která je plná ambicí a energie...

...a která Bulharsko zhusta opouští.

To nevadí... opouští, zase se vrací, zase opouští a zase se vrací. Jsou to ale pořád Bulhaři a kamkoliv do světa přijdou, ukazují to, čeho dosáhli, své znalosti a dovednosti. A i to je vizitka Bulharska. Je tedy mnoho věcí, které může Bulharsko nabídnout. Samozřejmě bych neměl vynechat ani to, že jako současná vnější hranice unie jsme důležitým stabilizačním faktorem v jihovýchodní Evropě. Vedeme dobrou politiku vůči západnímu Balkánu, vůči Turecku i černomořské ekonomické zóně. Ukazujeme, co znamená dobrá sousedská politika a není bez významu, že na všech důležitých politických fórech nás nazývají faktorem stability na Balkáně.

Angažuje se vaše země nějak ve prospěch zemí západního Balkánu při vyjednávání s unií?

Samozřejmě. Nejen, že jsme vyjádřili politickou vůli podporovat jejich euroatlantické členství, ale napomáháme těmto procesům ať už svojí vlastní zkušeností nebo reálnými zdroji. I to je tedy svým způsobem přínos Bulharska unii.

Nemůžu se nezeptat na kauzu, díky níž se Bulharsko v několika posledních letech ocitá na prvních stránkách novin po celém světě, a to je případ zdravotních sester vězněných v Libyi. S jakou podporou se v této věci setkáváte tady v Česku?

Rád bych v této souvislosti řekl něco, co podle mě není dostatečně prezentováno. Když byl 19. prosince loňského roku našim sestrám potvrzen trest smrti, první parlament na světě, který vystoupil s deklarací na jejich podporu, byl český parlament. Již druhý den zaujal stejné stanovisko senát, a jak jsem pochopil, bylo to snad nejrychlejší rozhodnutí za deset let jeho existence. Hned další den bylo vydáno stanovisko ministerstva zahraničních věcí a o několik dnů později zaslal premiér Topolánek našemu premiérovi Staniševovi vyjádření své pozice v této věci. To znamená, že podpora byla jednoznačná, rychlá a velmi efektivní. Česko je lídrem v hájení našich zájmů v této věci a v prosazování požadavku spravedlnosti. Také velká část českých občanů vnímá tento problém a dostal jsem spoustu dopisů vyjadřujících jejich podporu. V kampani Nejste sami se velmi angažovali také Bulhaři žijící v Česku.

Co se vám v Česku nebo na Česku líbí?

Přestože nepatřím k těm, kteří v tehdejším Československu vystudovali, byl jsem zde opravdu mnohokrát. Když jsem se ještě věnoval akademické dráze, měl jsem zde mnoho kolegů. Pozice českých intelektuálů a českého disentu v době komunismu pro mě tehdy byla něčím nesmírně vzrušujícím, byly to lekce občanského postoje. I poté, co jsem vstoupil do diplomacie, jsem tu měl mnoho kontaktů a setkání. Od té doby se znám s nemalou částí současné české administrativy, třeba s Alexandrem Vondrou, s Karlem Schwarzenbergem a s mnoha dalšími. To je pro mě jednou z hlavních podmínek dobré spolupráce. Jinak se mi Česko líbí svou historií, architekturou, lidmi, kteří jsou dobrosrdeční, klidní a racionální. Cítím se tu bezpečně. Chybí tu sice jistá náruživost, tak typická pro jižní Evropu, ale ta praktičnost a jakýsi evropský racionalismus se mi velmi líbí a vyhovují mi.

Co vám tu naopak nevyhovuje, na co si nemůžete zvyknout?

Poněkud hůř na mě působí místní klima, v tomto ohledu se pořád nemůžu adaptovat. Je tu dost specifická vlhkost, která na tělo působí zvláštním způsobem. Procestoval jsem mnoho zemí, žil v různých klimatech a jsem zvyklý na různé podmínky, ale tady to zřejmě ještě chvíli potrvá.

Jak relaxujete?

 To je dobrá otázka, kterou jsem si vlastně ještě sám vážně nepoložil. Od té doby, co jsem tady, jsem v podstatě ještě žádnou pauzu neudělal. Během prvního roku se člověk musí s mnoha věcmi seznámit, uspořádat si pracovní podmínky, leží na něm mnoho úkolů. Teď už se ale určitě zamyslím, jak začít využívat i tu druhou stranu Česka, jak si odpočinout. Třeba v Karlových Varech… Rád bych také trochu cestoval po Čechách, což je pro mě nezbytné vlastně i pracovně, chtěl bych se setkat s hejtmany, se starosty a tak dále. Tohle mám tedy zcela jistě před sebou.

Učíte se česky?

Ano, učím. Začal jsem ještě před odjezdem, takže jsem měl nějaký základ, ale hlavně potřebuji praxi, aktivně mluvit. Nemám problém s gramatikou, jen s mluvením. Nemůžu si tedy ještě dovolit používat češtinu v pracovní komunikaci, to raději používám angličtinu nebo nějaký jiný jazyk. Čeština je mým pátým jazykem, a taky proto je nejméně zvládnutá. Určitě ji ale nakonec začnu používat.

Co vás vlastně baví na diplomacii?

Diplomacie přišla do mého života tak nějak nečekaně. Do probíhajících demokratických procesů jsem se zapojil už během let 1988–89 a bylo tedy přirozené, že se jich budu účastnit i poté. Fakticky jsem do vysoké politiky vstoupil 6. srpna 1990, kdy si mě právě zvolený prezident Želju Želev vybral za svého poradce v zahraničních otázkách. Vždycky jsem se snažil nechávat si jistý prostor pro své akademické aktivity, ale pochopitelně se celých těch sedmnáct let věnuji převážně zahraniční politice. Ale těžko říct, jestli se mi víc líbí v diplomacii nebo v akademickém světě. Ty oblasti jsou dost rozdílné. Momentálně mě ale víc zajímá diplomacie.

V čem konkrétně?

Současná bulharská diplomacie v podstatě píše historii. Pro lidi, kteří se touto činností zabývají, je všechno nové, všechno je výzva. Není to rutinní diplomacie z dob, kdy všechno bylo jasné – studená válka, rozdělení světa, dvě centra. To byla rutina, spíše úřednická než nějakým způsobem kreativní. Kdybych si měl vybírat mezi akademickou sférou a rutinní úřednickou diplomacií, samozřejmě bych si vybral to první. Nemám nějaké čistě úřednické ambice, do diplomacie jsem vstoupil z jiných důvodů. Vždycky jsem se účastnil té části diplomacie, v které se utváří svět, to znamená na vyšší úrovni. A protože Bulharsko se nachází v takovém období, kdy se utváří nová zahraničně politická orientace, vytváří se nová pravidla diplomatické služby, stavíme nové mosty mezi zeměmi, mezi lidmi, mezi institucemi, je to pro mě nesmírně zajímavé a motivující.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod