Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Cesta zemí tří národností
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2001


Cesta zemí tří národností


Kamil Valšík


Ještě nikdy jsem nebyl v zemi, kterou prošla válka před tak krátkou dobou jako Bosnou a Hercegovinou. Cestu tam jsem plánoval se směsicí obav a jakéhosi napjatého očekávání. Člověk neví co každodenní styk s hrůzami války udělá s povahou lidí a stejně tak nelze předvídat jestli bude uvítán jako host, nebo spíše považován za někoho, kdo chce jen vidět opravdové bojiště. Nevěděl jsem, co můžu očekávat od země, která ještě před pár lety plnila první stránky novin přísunem zpráv o válečných zvěrstvech vojáků všech národností na civilním obyvatelstvu.

Pokud se někdy vydáte do republiky Bosna a Hercegovina rozhodně nespoléhejte na to, že seženete průvodce (něco málo se dá najít pouze v průvodci Lonely Planet - Eastern Europe, ale to bohužel nestačí). Posloužit mohou průvodce po Jugoslávii, ale válka zamíchala kartami natolik, že na ně nelze rozhodně spoléhat. Já jsem se na cestu vydal vyzbrojen několika informacemi a radami od spolužačky Silvije Dervišefendić z letní školy v Lublani. Nakonec jsem od ní ale dostal adresu a pozvání, že pokud skutečně dorazíme do Sarajeva, máme se ozvat.

Cestu jsme začali na chorvatsko-bosenských hranicích v už před válkou rozděleném souměstí Slavonski Brod a Bosanski Brod. Bylo horké pozdní odpoledne a naše trojčlenná skupinka napjatě očekávala co bude následovat po přechodu Sávy, která tvořila hranici nejen mezi oběma městy, ale i mezi oběma zeměmi. Naším cílem bylo dostat se co nejrychleji do Sarajeva, a to jakýmkoliv způsobem. Na železnici jsme už předem příliš nesázeli a na autobusovém nádraží jsme zjistili, že ani zde přímý spoj do Sarajeva neseženeme. Jediná šance byla přesunout se autobusem do města Zenica vzdáleného asi 60 km od Sarajeva a doufat, že bude možné chytit poslední přípoj. Autobus, který měl ve Slavonském Brodu jednu ze zastávek na cestě ze Zahřebu, přijel asi o 20 minut později, a poté ještě začala občerstvovací přestávka. Cestující jej opustili a my, nic zlého netušíce, jsme obsadili místa, která nám měla podle jízdenek patřit. Po návratu spolucestujících vypukl zmatek a hlučná rozprava na téma pročpak jsme zasedli cizí místa. Pokoušeli jsme se poukazovat na to, že máme místenky, ale s nimi rozhodně neuspějete, protože na Balkáně se místa obsazují metodou veřejného křiku. Za zvědavých pohledů místních jsme si museli najít místo každý v jiné části autobusu. Kamarád Míša se tak dostal do blízkosti rozjařeného opilce, který bavil spolucestující svými postřehy a průpovídkami a ještě je vyzýval, ať vše Míšovi vysvětlí a přeloží. Asi nás jako všichni ostatní považoval za Němce, zřejmě proto, že jsem na jejich srbochorvatštinu (bosenštinu) automaticky přitakával slovinským "ja, ja."

Autobus konečně vyjel z nádraží a asi po pěti minutách dospěl na konec dlouhatánské fronty na hraničním přechodu. Když jsem viděl, jak je dlouhá, pomyslel jsem si, že nám bude trvat nejméně čtyři hodiny, než se dostaneme na druhou stranu. Řidič ale vůbec nebyl dnešní a stačil mu jediný hovor mobilem, aby se ihned dostal až k hraničnímu přechodu. Jediná rozbitá budova, kterou jsme viděli na chorvatské straně, byla jakási továrnička hned vedle mostu, který tvořil hraniční přechod. Během jeho přejezdu jsme však zjistili, že druhá strana je na tom daleko hůře. Celní kontrola proběhla bez jakýchkoliv problémů a my jsme se mohli začít "kochat" tím, jakou spoušť po sobě zanechá válečné běsnění rozpoutané velikášskými balkánskými diktátory. Několik řad rodinných domů bylo úplně vypálených. Jediné, co z nich zbylo, byly ohořelé zdi a komín tyčící se jako varovný prst odněkud z prostředku domu. Nikdy mě nenapadlo, že komín o tolik převyšuje dům, když chybí střecha. Projížděli jsme městem a viděli jsme, že rozbité nejsou jen čtvrti podél řeky, ale také další a další ulice. Po prvních dvaceti minutách cesty zničenou zemí máte pocit naprostého zmaru a rádi byste už byli někde pryč. Poté co však opustíte město a jedete vesnicemi si pomalu začnete zvykat. Ve vesnicích je totiž vypálených a vybombardovaných domů méně než v Bosanském Brodu a příroda začíná být po několika letech od konce války milosrdnější a mocnější než hrozivé následky lidské nenávisti. Z rozbitých domů se tyčí stromy a okolní neobdělávané zahrádky, stejně tak jako soukromá políčka mezi vesnicemi, jsou zarostlé bujnou zelenou vegetací, což, alespoň v mých očích, zmírňovalo tíživý pocit, který na mne dolehl během cesty. Bohužel pro místní obyvatele je to asi jen chabá náplast. Jak projíždíte Bosnou dále a dále do vnitrozemí, jsou některé vesnice rozbité více, jiné méně, ale snad všechny jsou válkou nějak poznamenány. Občas autobus sjede ze silnice, aby se vyhnul zbytkům mostu, který je rozbitý. Pod ním leží zbytky aut, která po něm v době výbuchu přejížděla, a která nikdo neuklidí, protože stále hrozí minové nebezpečí. Žlutá plastiková páska s upozorněním na nebezpečí min je v bosenském vnitrozemí celkem běžný doplněk.

Do Zenice, o které průvodce říká, že je to jedno z největších středisek těžkého průmyslu v zemi, jsme přijeli někdy po desáté večer. Ten den do Sarajeva už nic neodjíždělo, takže nám nezbývalo nic jiného než zde nějak přežít noc. První autobus měl jet až ráno ve 4,30 h., takže času na prohlídku města jsme měli dost. Cestou do centra nás zaujala hudba, která vycházela z místního fotbalového stadionu. Vrtalo nám hlavou, co se tam asi může dít a rozhodli jsme se to vyzkoumat. Kolem stadionu postávalo množství lidí a uvnitř již zuřila vřava pravého balkánského popíku. Tento druh muziky se dá charakterizovat jako fůze diskotékového techna a tradičního zpěvu importovaného kdysi z Turecka. Koncert byl součástí turné asi patnácti populárních bosenských kapel po celé BiH. Výběr interpretů lze popsat asi tak jako kdyby u nás vystupovala společně Lucie Bílá, Ilona Csáková, Lunetici a další jim podobní. Tomu také odpovídal počet lidí na stadionu a v okolních ulicích. Po delším sezení na střeše přilehlých garáží (které nabízely nejlepší bezplatný pohled) jsme zjistili, že se vstupenky již nekontrolují, a tudíž se dá na koncert dostat zcela zdarma. Atmosféra na stadionu byla naprosto úžasná, tribuna byla narvaná lidmi všech věkových kategorií, kteří tančili, křepčili a hlavně zpívali. Skupiny chvílemi pouze hrály, nechávaly posluchače zpívat a já jsem se cítil trapně, že neznám slova. Kapely na pódiu se rychle měnily, ale bohužel mi všechny splynuly v jedno a já nejsem schopen uvést jméno ani jedné z nich (tak snad příště). Bohužel koncert skončil kolem půlnoci a na nás dolehla existenční starost, jak prožijeme zbytek noci. Pomalým krokem jsme se přesunuli do města, kde nás zaskočila několikahodinová bouře s průtrží mračen. Tu jsme se pokoušeli přestát ležíce pod slunečníky na zahrádce kavárny v centru města. Tam jsme se zdržovali již nějakou dobu, když tu ze dveří domu na ulici vylezli dva mladí muži a pozvali nás na kávu do své kavárny. Takovou nabídku jsme v naší situaci rozhodně nemohli odmítnout. Siniša, jak se jmenoval ten hovornější, nám začal vysvětlovat, že jsme zřejmě jediní turisté v Zenici a divil se jak jsme se tam vzali. Když jsme mu vysvětlili celou svou anabázi, slíbil, že s námi vyčká až do odjezdu prvního autobusu. Siniša je místní politik s celostátními ambicemi, takže jsme se dozvěděli dost ze zákulisí politiky v Bosně a Hercegovině.

Ze Zenice jsme odjeli prvním autobusem do Sarajeva. Zde si dovolím malou odbočku, abych popsal vozový park hromadné dopravy na území Bosny a Hercegoviny. Většina meziměstských autobusů je dovezena z Německa a z Rakouska ještě s typickým žlutočerveným lakem bývalého provozovatele Bundespost. Co se týče MHD v Sarajevu, český turista se zde může cítit jako doma. Po ulicích se, stejně jako před válkou, prohánějí české tramvaje a coby dar OBSE obdrželo město také několik autobusů Karosa.

Když přijedete do bosenské metropole, je to jako šok. Obě nádraží jsou v blízkosti známé aleje ostřelovačů a čtvrti výškových budov, která je skoro celá rozbombardovaná. Některé z věžáků skýtají podobný pohled jako nyní WTC v New Yorku. Naštěstí obytné čtvrti a panelová sídliště takové apokalyptické pohledy nenabízejí. Domy obvykle nejsou vybombardovány, ale pouze prostříleny samopaly a kulomety. Občas je vidět, že v paneláku chybí jeden byt, do kterého se strefil granát. Celé město bylo po mnoho měsíců drženo v šachu srbskými ostřelovači. (Proto nedoporučuji, abyste cokoliv signalizovali zvednutými palcem, ukazováčkem a prostředníčkem. Jedná se o srbský pozdrav a místní jsou na něj velice hákliví.) Svoji polohou je k tomuto způsobu boje jako stvořené. Rozkládá se v podlouhlém, nehlubokém údolí podél řeky Miljacky. Z okolních kopců je výborný přehled o pohybu všech lidí dole ve městě. Zkrátka ideální terén pro snajpery.

Nebudu se zde zabývat popisem sarajevských pamětihodností, pouze si dovolím napsat, že na mne město udělalo obrovský dojem svým geniem loci. Mnoho pamětihodností je sice totálně zničených (např. městská knihovna nebo známý pomník na místě atentátu na Františka Ferdinanda d'Este), ale vše se pomalým tempem vrací do starých kolejí a město snad znovu bude jedním z kulturních center Balkánu, jako za dob Jugoslávie.

Do Sarajeva jsme přicestovali s pozváním k Silviji. Hned prvního večera jsme se k ní vydali. Bydlí na panelákovém sídlišti blízko centra, které se skoro neliší například od těch u nás. Jak již jsme poznali při setkání se Sinišou v Zenici, Bosňáci jsou velice pohostinní lidé, což se nám opět potvrdilo. Silvije totiž odjela na prázdniny a doma byl pouze její tatínek, který nás ihned pozval dále. Prý na kafe. To jsme bohužel nedostali, ale zato jsme byli štědře pohoštěni koňakem, kterým jsme utužili bosensko-české přátelství. Z návštěvy jsme odcházeli v půl druhé ráno. Během večera přišla řeč skoro na všechno, včetně války a jak tak koňaku ubývalo, ztrácela se i jazyková bariéra (pan Dervišefendić totiž nehovořil jiným jazykem než bosensky a já jsem na něj mluvil slovinsky). Informace z války byly od přímého svědka šokující. Dozvěděli jsme se například, že kilo cukru stálo v dobách největší krize 30 DM a jedna cibule marku. Běžným nápojem byl čaj z trávy nasbírané před domem. Všechnu humanitární pomoc, která putovala do obklíčeného města, zabavily nepřátelské jednotky opevněné v okolních horách.

Po několik dnech jsme se smutkem Sarajevo opustili a pokračovali jsme dále na jih směrem do Mostaru, hlavního města Hercegoviny. Tam je situace dost rozdílná. Mostar se měl stát hlavním městem chorvatské republiky Herceg-Bosna, a proto jej bylo nutné etnicky vyčistit. Všichni Bosňáci (muslimové) byli vystěhováni na východní stranu řeky a začalo nemilosrdné ostřelování z minometů. To se na tváři města, kdysi hojně navštěvovaného turisty, podepsalo nesmazatelnými jizvami. Tou největší z nich je zničení známého Starého mostu od stavitele Hajrudina z roku 1566, který všechny dosavadní války přežil. Za druhé světové války už byl dokonce podminován, ale Němci od rozbití nakonec ustoupili. Vydržel přesně do 9. listopadu 1993. V současné době se začíná s procesem jeho obnovy. Trosky vyzdvihli maďarští příslušníci SFOR ze dna Neretvy. Na jeho opravě se podílejí zahraniční odborníci a celá akce je dotována nizozemskou vládou. Pro celou Bosnu a Hercegovinu je celkem příznačné, že jsou památky opravovány z prostředků zemí spřátelených s národností, jíž památka patří. Ortodoxní kostely nechávají opravovat řecké nadace, mešity například saúdská vláda a synagogy bohatí Židé ze zahraničí.

V Mostaru jsou na rozdíl od Sarajeva zpustošeny celé ulice, v nichž chybí mnohdy i bloky domů. Na druhou stranu má Mostar příznivou zeměpisnou polohu poblíž moře, takže turisté už se sem začínají vracet, což je vidět nejen na nově opraveném centru, ale i na cenách. Platí se zde, jako v celé Bosně a Hercegovině, zvláštní kombinací místní měny tzv. konvertibilní marky (KM) a německé marky (DM), ale ceny jsou nejméně o třetinu vyšší než v Sarajevu. Konvertibilní marka je ve stálém směnném kurzu ke své německé jmenovkyni, a zajímavé je, že částku můžete poskládat libovolnou kombinací obou měn.

Když jsme opouštěli Mostar, a blížili se k chorvatskému pobřeží plnému turistů, přál jsem si, abych se do Bosny mohl znovu vrátit.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod